Před
třemi lety dostudovala Michaela Sanytrová na Ostravské univerzitě magisterský obor
český jazyk a literatura a stála před nelehkým rozhodnutím: co dál? Věděla, že
češtinu na české střední škole učit nechce. Zbýval doktorát nebo čeština pro
cizince v zahraničí. Když pak na stránkách České školy bez hranic zjistila, že
působí i v Anglii, pro niž měla slabost už odmala, měla jasno. Odjela jako
dobrovolnice do Londýna, kde už třetím rokem učí češtinu děti z bilingvních
rodin. A během nekonečných hodin v londýnském metru napsala i poutavý příběh o
českém plyšovém medvídku, který se ztratil v Londýně. Než se vrátí domů, stihne
se naučit nejen spoustu anglických slov a obratů, ale pozná i novou kulturu a
myšlení.
V Anglii žijete už třetím rokem. Co
Vás zde nejvíce oslovilo a naopak, co byste si domů při potenciálním návratu, s
sebou nevzala?
Žiju třetím rokem v Londýně, který je velmi osobitý sám za sebe, nemůžu
tedy mluvit za celou Anglii. Nejvíc mě zaujalo, že tu téměř neexistují žádné
předsudky nebo škatulky. Lidé vás nesoudí. Můžete si dělat, co se vám líbí, a
každému je to jedno. Má to ale i svoji negativní stránku, lidé se tady o sebe
vzájemně příliš nestarají, vše je velmi anonymní. Když jedete londýnským
metrem, nikdo s nikým nenavazuje oční kontakt, všichni jsou upřeně zahledění do
špiček svých bot. Doma by mi asi nejvíc chyběla londýnská pestrost – všechny ty
barvy, náboženství, zájmy, jazyky. Největším kulturním šokem by pro mě při
návratu byla jednotvárnost.
V Londýně pracujete
pro Českou školu bez hranic. Můžete nám tento projekt přiblížit? Jakým dětem je
škola určená?
Česká škola bez hranic je soubor škol působících v několika evropských
městech, mimo jiné i v Londýně. Nabízí výuku češtiny a českých reálií pro
bilingvní nebo multilingvní děti různých věkových kategorií jako doplněk k
jejich každodennímu vzdělávání. V Londýně chodí česko-anglické děti do běžné
britské školy pět dní v týdnu a potom mají možnost každou sobotu čtyři hodiny
navštěvovat českou školu. Většinou se jedná o děti z rodin, kde je maminka
Češka, tatínek Brit. Výjimečně obráceně. Máme tam ale třeba i děti, které mají
českou maminku, italského tatínka a vyrůstají v Londýně.
V sobotu a na čtyři hodiny? To zní
velmi náročně. Chodí tam děti dobrovolně a rády?
Je to velmi náročné. Alespoň jednou za celou dobu se každému dítěti stane,
že už chodit nechce. Zvlášť když všichni ostatní angličtí kamarádi mají v
sobotu volno. Z toho důvodu je naše výuka postavená především na hře a
kreativitě, aby děti neměly pocit, že chodí do školy.
Čeština je velmi těžký a okrajový jazyk.
Proč si rodiče natrvalo usazení ve Velké Británii přejí, aby jejich děti uměly
česky a znaly českou kulturu?
Důvody jsou různé. Většinou je to kvůli prarodičům, kteří anglicky často
neumí, a k nimž posílají vnoučata na prázdniny. Také je pro rodiče atraktivní myšlenka,
že bude mít jejich dítě možnost později studovat na prestižní Karlově
Univerzitě. Cena za studia v Čechách se s cenami v Británii nedá srovnat.
Jsou mezi ryze českými a
česko-anglickými dětmi velké rozdíly v chování a myšlení?
Rozdíly určitě jsou. Česko-anglické děti vychovávané v anglickém prostředí
jsou mnohem bezprostřednější, nebojí se. Pokud jim položím otázku z pozice
učitelky, nebojí se vykřiknout odpověď, něco říct nebo se na něco zeptat. Je to
tím, že jim nehrozí, že by se jim někdo smál, nebo by je mohl ztrapnit. Mají
tak mnohem větší přirozené sebevědomí.
Už od mala mají také relativně velkou možnost volby – setkala jsem se s
tím, že rodiče dávali tříletému dítěti na výběr, do jakého chce chodit kroužku.
Na druhou stranu jsou z mého pohledu méně samostatné, když to srovnám se svým
dětstvím. Nikdy netráví čas po škole doma samy – vždy mají nějakou
organizovanou aktivitu do doby, než se vrátí domů rodiče. Neumí pak trávit čas
samy se sebou, samy se zabavit.
Učíte češtinu také dospělé lidi,
dokonce i na univerzitě. Jakou mají dospělí motivaci učit se tak minoritní
jazyk?
Učím hodně i v jazykových školách, tam je nejčastějším motorem
zamilovanost. Už jsem pomáhala sestavit pět svatebních proslovů v češtině,
jednu žádost o ruku... Brity zajímá cokoli, co má nádech socialismu nebo
komunismu. Jedna moje studentka na univerzitě se učí česky, protože píše
doktorskou práci na téma československý socialistický design 50. a 60. let
minulého století!
V Londýně jste nejen učila češtinu
pro cizince, ale také jste napsala úžasnou knížku pro děti My name is Karamel a bydlím v Londýně. Jak ve Vás nápad na takovou
knížku uzrál?
Už od mala jsem toužila psát, ale nápad napsat knížku pro děti vznikl, až
když jsem je začala učit. Učila jsem děti ve 2. třídě a bylo na nich vidět, že
číst chtějí, ale nebaví je to. Neměli jsme pro ně vhodné české knížky. Ty,
které odpovídaly jejich jazykové úrovni, je zase neoslovovaly tématem. Měla
jsem například holčičku, která nosila v tašce Harryho Pottera, ale její čeština
by spíše odpovídala úrovni českého slabikáře. Muselo to pro ni být hodně
frustrující. Děti ve škole se tak pro mě staly podnětem i potenciálním cílovým
čtenářem.
Ovlivnily Vás při psaní nějaké
momenty z Vašeho dětství, knížky či příběhy?
To je těžké si uvědomit. Vlastně mě podobná otázka dosud nenapadla. Už
odmala hodně čtu, to ve mně určitě zanechává stopy. Hodně mě oslovila kniha od
německé autorky Claudie Hunt Čaj o páté,
kterou jsem četla v českém překladu. Angličtina se v ní přirozeně prolíná s
češtinou a člověk má tak možnost poznat cizí jazyk v kontextu, což je báječné.
Uvědomila jsem si díky ní, že jsem se angličtinu vždycky učila špatně,
samostatná slovíčka a gramatika bez kontextu. Poznala jsem to na vlastní kůži,
až když jsem přijela do Anglie. Uměla jsem sice spoustu slovíček i gramatiky,
jen jsem nevěděla, v jaké situaci je použít.
Moc se mi líbí, že Karamel není
klasicky zrcadlový text, ale vlastně text v textu. Děti si při čtení mohou nejen
rozšířit slovní zásobu, ale nahlídnou i pod pokličku jiného světa a poznávají
tak jeho kulturu a myšlení. Kdo z nás ví, co se děje v Anglii, když dítěti
vypadne zoubek?
Chtěla jsem udělat knížku, kde by se text cizího jazyka přirozeně prolínal
s češtinou. Záměrem bylo, aby kopíroval jazyk bilingvních dětí. Ten bývá hlavně
u malých dětí velmi pestrý. Ty si totiž ještě neuvědomují, že se jedná o
odlišné jazykové systémy, a tak je často kombinují. V jedné dlouhé české větě klidně
řeknou několik anglických slov a je to pro ně přirozené. Rády si také se slovy hrají a vytvářejí nová. Použijí
anglické sloveso a nalepí na něj český sufix. Vznikají tak slova jako dilítovat, checkovat apod. Když jsem se jednoho žáka ptala, jestli strávil
víkend u své anglické babičky, tak mě opravil, že byl u grandma. Pro něj je prostě anglická babička grandma, ne babička.
Jak starým dětem je knížka určená?
To je těžké říct, je to hodně individuální. Ale řekla bych, že osloví děti
tak do devíti let.
Knížku jste si sama ilustrovala i
nafotila?
Ano. Byla to zčásti náhoda. Sice ráda fotím a kreslím, ale nejsem
ilustrátorka. Když jsme řešili ilustrace, náš grafik viděl mé kresby a dostal
nápad, abych to nakreslila já. Chtěli jsme to udělat jinak. Na nic si nehrát a
imitovat dětský deník. Karamelův příběh
je inspirován mými prvními zážitky v Londýně, a tak jsme z ilustrací a fotek vytvořili Karamelovu sbírku
zážitků.
Knížka vyšla v nakladatelství
Bilitera, které jste založila společně se svými českými přáteli z Londýna,
Blankou Jaurisovou a Romanem Martinkou. Jak se Vám podařilo pokrýt náklady na
tisk?
Zkusili jsme štěstí ve fundraisingové kampani přímo tady v Británii.
Uvažovali jsme i o Česku, ale nechtěli jsme se obracet na rodiče, příbuzné a
přátele. V Británii jsme oslovili řadu různých dárců, většinou to byli
studenti, kolegové z práce, různí lidé, které projekt zaujal. Pokud nám
přispěli, dostali od nás později výtisk i s věnováním, podle toho, jakou
částkou přispěli.
V srpnu kniha vyšla v nákladu 1000
kusů a v září už byla rozebraná. Museli jste také udělat dotisk. Čekali jste
takový ohlas?
Vůbec ne a velmi nás to těší. Doufali jsme, že o knihu bude zájem, ale
počítali jsme s tím, že prodej bude dlouhodobá záležitost. Ani by nás nenapadlo,
že se do pár týdnů vyprodá. To je úžasné!
Karamel končí slovy Takže vzhůru do Prahy! Let´s go to Prague!
Je to tedy náznak, že se můžeme těšit na pokračování?
To bych ponechala otevřené. Nic zatím raději neslibuju.
A Vaše plány do budoucna?
Učení mě strašně baví. V češtině pro cizince jsem se našla. Bavilo by mě
dělat pomůcky, kterých zatím není dostatek. Je to hodně mladý obor, ještě se
vyvíjí. Zatím se do toho ale nehrnu, takové věci může dělat až člověk s mnohaletou
praxí. Chceme také pokračovat s naším nakladatelstvím a zůstat na nějakou
chvíli u knížek pro děti. Chystáme vydání dvou nových knížek. Už teď můžu
prozradit, že první knížka bude překlad z angličtiny, jejíž autorkou je naše
kamarádka. Další knížka bude vícejazyčná.
Poslední otázka směřuje k mému
blogu. Snažím se v něm inspirovat české rodiče a nabádat je, aby děti vedli k
cizím jazykům prakticky už od zavinovačky a doma. Možností, jak na to, je
spoustu. Myslíte si, že je možné, aby se české děti vychovávané v českém
prostředí českými rodiči naučili cizí jazyk vnímat jako přirozenou součást
života?
Myslím, že určitě. Sice nikdy nenahradíte pozadí, které by dítě mělo, kdyby
žilo v cizí zemi, ale do velké míry je to možné. Setkala jsem se s mnoha lidmi
ze Skandinávie, všichni uměli naprosto perfektně anglicky. Většinou se přitom
naučili z televize a rádia, protože nemají dabbing. Dokonce ani neuvažují nad
gramatikou, je to pro ně přirozené.
Moc se mi líbí to, co na svém blogu děláte – ať už jsou to tipy na písničky
a knížky, osobní zkušenosti či příběhy jiných lidí. Ukazujete, že člověk, který
žije v Česku nemusí mluvit jen česky a dělat jen české věci. Tenhle svět
je přece velké a krásné místo plné různých jazyků, barev, vůní a chutí. Když
dítěti odmala ukazujeme pestrost okolního světa (i za hranicemi naší vlastní
země), jak to děláte vy, otevřeme jim stovky pomyslných dveří. Pak už je jen na
nich, kdy je využijí. Ale rozhodně se to neztratí.
Míšo, moc Vám děkuju za velmi
inspirativní rozhovor a přeju hodně úspěchů s dalšími knihami.
Štítky: Knížky, Rozhovory / Interviews